Dětství by mělo být tím nejšťastnějším obdobím v lidském životě. Něčím, na co se až do smrti s láskou i trochou nostalgie vzpomíná.
Mělo by tomu tak být. Ale nejednou není. Protože ne každé dítě má to štěstí, že se narodí do fungující a milující rodiny. Někdy se dítěti v jeho rodině nedaří zase až tak dobře, někdy v této strádá, někdy vysloveně trpí. A někdy to dojde až tak daleko, že musí rodinu opustit, případně se ho jeho rodiče zřeknou sami.A jak se pak vyvíjí osud takového dítěte dál?
Mnoha dětem ze zmíněného důvodu nezbývá nic jiného, než žít v dětských domovech, kde sice , ovšem zase až tak docela teplo rodinného krbu to není.
Protože dětským domovem rodinu nenahradíme. A to vlastně ani když se změní poměry, jak se mi to alespoň zdá po nahlédnutí do článku, na který tu odkazuji. Protože máme já i autorka tohoto článku do jisté míry odlišný pohled na ono „dětství ve státních službách“.
Jak autorka zmiňuje, je většina dětí, jež žijí s vlastními rodiči, rozmazlených. Tyto děti chtějí to nejlepší a nejdražší a je jim přáno. A takové děti nejednou ani neznají hodnotu peněz. Zatímco je dětem „z děcáku“ toto odepřeno, protože stát není tak štědrý jako vlastní rodiče.
A proto bychom prý měli pokud možno aspoň jednou za půl roku udělat nějaký ten dobrý skutek, nakoupit nějaké ty dárky a odnést je takovým v dětském domově žijícím dětem. Jež jsou vděčné i za každou maličkost. Čehož se jim ale od vlastní rodiny většinou nikdy nedostane.
Případně prý lze těmto dětem poslat i nějaký finanční příspěvek, pomoci jim formou nějaké sbírky nebo nadace.
Autorka článku má prostě jiný pohled na věc, protože tuto vidí z jiné perspektivy. Její pohled je jistě také vcelku pravdivý, stejně jako ten můj odlišnější.
Dovolím si tak trochu nesouhlasit na základě toho, co znám já. A sice toho, že děti z normálních rodin jsou sice leckdy zajištěnější a rozmazlenější, ovšem je tomu i přesně naopak.
Zkušenost s „dětmi z děcáku“ v mém rodném městě je opačnější. Nikdy se tyto neměly po stránce ekonomické nějak mimořádně, ale na druhou stranu měly a mají často lepší oblečení než děti z rodin normálních pracujících, jezdily a jezdí častěji na prázdniny, nejednou i k moři. Což si po pádu soudruhů spousta normálních rodin z mého okolí dovolit nemohla. A jsou to děti z „děcáku“, jež až tak neznají hodnotu peněz, protože jim stát a zaměstnanci vše zařídí a ony tak nejednou ani neví, kde se co prodává a co to stojí.
Ale jinak souhlasím, že si i tyto zaslouží naši pozornost. Protože ony nemohou za to, že jsou jejich rodiče tím, čím jsou.
